Jarní stesk.

Ze srdce rozervaných desk

ten jarní vyčetl jsem stesk

a posílám jej Tobě,

má Liduško, má Liduško,

v tom navršeném hrobě!

Ó jaký je to žal a tíž,

Ty necítíš a netušíš,

a dobře je to věru;

však já Tvou ztrátu, Liduško,

si na smrt k srdci beru.

Ač vím, že není platno nic,

přec z hasnoucích už zřítelnic

žal kane v každé době

a neustane, Lidko má,

až spolu budem v hrobě!