Jarní symfonie.

Ó Majo, slétáš ve paprscích k zemi,

ji denně koupáš světla ručejemi,

jí život vlíváš každým novým dechem,

až míza v poupata se žene spěchem,

až zaleskne se v slunci kůra hladká

na bříze, odkud šťáva kypí sladká,

kam zástup mravenců se sběhne bdělý,

kde motýl mihne se, kde bzučí včely.

Ó Majo, trháš ledná řeky pouta,

do zahrad vlhkého ty šlehneš kouta,

kde bují kopřivy a malin keře.

Lednáčky zaženeš ty na jezeře

a v krátce nahradíš je vlašťovkami.

Kol nahých skal zní jiřiček zpěv známý

a přívozník, loď jehož spala v houšti,

ji odvazuje, řetěz do ní spouští,

co nad ním azurem šik čápů letí,

za nimiž ze vsi pokřikují děti.

Ó Majo, tebou ve hlubokém lese

mech pohne se a třtina ta se třese,

laň plachá důvěrně se dívá z mlází

a tryskem perly v ostružiny hází,

jak běží kolouch přes mýtinu, v páře

jež tmí se vlhké, kterou kmitá záře.

I jahodí v příštího plodu tuše

se chví, jak Dryada, ta stromů duše,

by tkla se jeho lemem svojí řízy.

Jak paprsk vever mihne se a mizí,

zem duní, mech se čeří, kapraď kývá,

tu datel ťuká a drozd jinde zpívá;

ó Majo dobrá, měkká, velká, snivá!

Jdeš světem, který trne udivený,

jdeš, v obličeji všecku něhu ženy,

jdeš, dlaně plny paprsků a zlata,

jdeš, vajíčka hned v hnízdech kropenatá

se zachví zárodky, se staré vrby,

jež u potoka v dumách svých se hrbí,

to prší jehněd jantarem a skále

té zasmušilé, staré, rozvětralé

proud stříbra stéká přes tváře a bradu;

jdeš, tříštíš v duhy žernov vodopádů,

jdeš, v struny měníš pružný mech a hladký,

jdeš s písní milenců a s dechem matky,

ba v samot okna poloslepá hledneš

a prachem, špínou paprslek v nich zvedneš,

jenž spal tam, na tě čekal, aby hráti

moh’ vteřinu v nich, nežli se noc vrátí.

Ó Majo, lékaři ty, čaroději,

ó tvůrce nejkrásnějších epopejí,

jež zpívá srdce mládí ve rozpuku,

ó bohyně, ó Muso, dej mi ruku,

veď z města mne, v dál, modravé kde chlumy

se točí v amfiteatr, kde šumí

bříz mladých skupina na slunné stráni!

Tam zaveď mne a těšící svou dlaní

vrať úkoj srdci, duši požehnání!

Tys mládí světa, Majo přespanilá,

je v tobě povzlet, ruch a naděj, síla,

je v tobě láska, milenci to vědí.

Dva drozdi na větvici jedné sedí

a nesplaší se, ty když kráčíš polem,

a skřivan jásající v lánu holém

ví, o hnízdo že postaráš se jemu,

až svedeš k osení jej zvlněnému,

by hlídal svojím zpěvem klasy příští,

v jichž osinách se tvoje slzy blýští.

Než přeletíš svět, až zví celá země,

že’s, Majo, tady, ó pak slétni ke mně,

jenž poslední z tvých dětí na tě čeká,

jenž denně toužebně zří do daleka,

zda v brilliantech řeka se juž taví,

zda pod římsou vlašťovky hnízda staví,

zda čápi letí, zda se z luhů kouří...

Já větrů jarních rád naslouchám bouři,

neb v nich ty vjezd svůj slavíš vítězící,

ó paní kosmu s vážnou Sibyll lící

snů dětských plna! – Nechci z tvého klínu

šperk jasu, květů, chci jen, řasy stínů

by na víčka mi padly v spánku tiše,

jak v rozkvetlé když sněženky máj dýše,

bych tebou dotknut bez vědomí, sladce,

skráň sklonil na ňádra té velké matce,

ty jejíž dcerou jsi! – bych trpěl málo,

by ještě v umírání se mi zdálo,

že dobře tak, že všichni zde jsou šťastní

a celý svět je velkou, krásnou básní!