JARNÍ VEČER.

Je večer sladký, tichý, blouznivý.

Kdes hlaholivý zvonek klekáním

se rozzvučel a v tichu tajemném

se modlí jako dítě nevinné;

a do trávy se skryla fialka

a noční růže naší zahrady

tak opojivou vůní dýchají.

Ten dech tak měkce hlavu obalí,

jak dívčí skráně první lásky sen.

A nyní měsíc, čist a tajůpln

tak majestátně vyšel nad hory

a jeho oko velké, zářící

se dívá kol. – – A co teď vidělo:

v dubové rakvi skráň tvou zsinalou

a čelo jako kámen ztrnulé

teď zulíbalo ještě naposled –

a zítra už jen najde nový hrob

kdes vedle staré, smutné cypřiše

tam na pláni vesského hřbitova...

Leč o tom nikdo neví, jen on sám...

to jaro kolem neví o ničem

a noční růže naší zahrady

dál dýchají svou vůní opojnou...

Je večer sladký, tichý, blouznivý.