JARNÍ VEČER.

Zas v polích sám jdu pěšinami,

je večer jarem zteplený,

zvon slyším bíti s věže známý

a lesů šumět hřebeny.

Ve vzduchu leží tolik něhy,

a dálky vzplály v ametyst,

na rozlitých vod nízké břehy

se anemony zachyt’ list.

Žab na sta večer z bažin kváče,

je prostřen jara gobelin,

tu pozdní slunce budí spáče,

hle, motýl zbloudil do pastvin!

A někde zpívá ženským hlasem

za hvozdy táhlá ozvěna,

snův zimy, která zapadla sem,

je slední strofa dosněna.

A širých polí měkké plateau

se mírně vlní do dálky,

zde západ taví hroudy v zlato,

ó květy sladké fialky!

A děti si zas hrají v písku,

a písní zvoní každá mez,

dvé milenců jde ruce v stisku,

tam, kde se v stínech stmívá les...