Jarní větry.

Jak ve svém nitru vždy se raduji,

když větry března polem zadují,

když mokrou závěj vysouší jich dech

a touhy šum se vzbouzí na stromech...

Hle, v mrtvé nivy zarmoucený vzhled

ruch života se vrací s nimi hned,

a lesy temné v hymnu velikém

se blahem chvějí pod jich dotykem.

Let něčích křídel, dosud nezřených,

se hlásí k nám z té divné bouře jich,

a teplo jihu vlaje z daleka

v kraj strnulý i v srdce člověka.

A předtuchou nám vábný šepce hlas,

že s větry těmi, které Aeol zas

tu rozvlňuje poprv nad zemí –

jde jaro sem a láska s růžemi!