Jarní vody.

K potoku jdu lesem, jehož proudů stálý

hukot bylo slyšet z jara tichou dálí.

Slyším, jak to zpívá, slyším, jak to pádí

jako hymna vzdoru, síly, ducha, mládí.

Vzpomínám si ještě na let vody smělý,

jak ty vody v pěnách vřely, burácely,

valily se, hřměly tisícerým hromem,

blyskaly se duhou jarní záře lomem.

Obloukem se zvedly a ve chvilce příští

řítily se dolů v sněhobílé tříšti,

v nesčíslných kapkách. A zas vše se slívá,

jak když stádu ořů v letu vlaje hříva.

Rozlily se krajem a zas dále kvapí,

vše, co staré, vetché, do vln smetou slapy,

ve hlubinách pohřbí. A po kraji tichém

zní to jako síly jásáním a smíchem...

K potoku jdu lesem, venku slunce pálí.

Poslouchám. Jak ticho do hluboké dáli!

Jenom listí šeptá a tam zdola pouze

zapadanou roklí crnká vlna v strouze.

Poslouchám a slyším, hruď jak volně dýše,

jak mé srdce tluče poklidně a tiše,

ale ve snách slyším, jak se vody řítí –

chtěl bych ještě bouřit, chtěl bych ještě hřmíti!