Jarní vycházka.

Sta bylin v hrudi země klíčí, roste, pučí,

a květem hedvábným se shýbá stromu snět,

leč já jen slábnu, morový mne upír mučí,

jsem v jaru svého žití vadnoucí juž květ.

Co plesných zvuků kol mne šumí, jásá, zvoní,

jak jemný vzduch by písní živých strun se chvěl!

a pták mé duše unaven svou hlavu kloní,

ten skřivan churavý, jenž náhle oněměl.

Po lásce touha libá hochy, dívky chvátí

a šťastné milence já často v polích zřím...

Mne nikdo nemá rád... Nemohu milovati...

Jsem bídný, v lásku, život, Boha nevěřím.

Nad velkým blahem nebe slunné rozprostírá

svůj tajně neobsáhlý, modrý baldachýn...

V mé duši smutně šeří se, den chladně zmírá,

par mlhy jedovaté kladou vlhký stín.

Ó, truchle vidím, vůkol chrám že nádherný je,

ples, krása, vůně, záře planou do kola,

a výsměch bičem trnitým mne hořce bije:

ty v krásném chrámu – hnijící jsi mrtvola.