Jarní vyjížďka.

Co myslíte, má krásná princezno?

Ten jarní vzduch tak voní vábivě

a slunce zlatí nad obzorem vrchy

a zeleň luk až oči opíjí –

co myslíte, má krásná princezno...?

– Sedneme na koně, pojedem v dálku,

pojedem v trysku, v paprscích slunce,

pojedem jarem, jež směje se teple,

viďte, můj princi, dnes je tam krásně...?

Vy tedy chcete, má princezno krásná?

Ale kam pojedem v tom kouzelném jitru?

– Pojedem daleko, pojedem tryskem,

pojedem bez cíle, za sluncem stále...

A co si při tom povídat budem?

– Oh, srdce nám překypí písní i slovem!

Vždyť je to jaro tak nesmírně krásné –

budeme zpívati písničky jarní,

slunce tak září a hřeje tak sladce –

tož v hymnech je vroucích chváliti budem,

o života kráse si povídat budem,

zlatého Mládí štěstí a slávu,

tajemství lásky zpívati budem...

Nuž jeďme již, má krásná princezno! –

Ale kde vezmem dva arabské koně,

sršící ohněm své krásy a síly –

když jsme tak chudí a nemáme stájí,

jako že nemáme erbu ni panství...?

– Oh, princi, princi malomyslný!

Jako se zrodil ten zámek náš zlatý

v nádherném jitru, když vzplálo nám štěstí

v kouzelném úsměvu mladičké lásky –

tak přiletí ořů pár rychlých jak vichr,

pár slunečných ořů z Helia stájů,

před námi tiše se v kolena skloní – –

hleďte, můj princi, ty koně již letí...

Skutečně, princezno, ty koně jsou tady!

Nuž sedněme na ně k divoké jízdě,

k rozkošné jízdě tou nádherou Jara,

snad dojedem dnes k tomu sladkému ráji,

o němž jsme snívali v nejkrasších snech –

Nuž, jeďme již, má krásná princezno...!