JARNÍ VÝKŘIK

Že byl jsem živ, než jsem byl narozen,

to neuhasí žízně, kterou prahnu:

je tolik snů a myšlenek a žen,

je tolik tajemství, kam nedosáhnu,

je tolik vůní, rtů a tuch a krás

a neumím jich sterou trhat rukou;

že v smrti dohasnu, že vzplanu zas

a zapomenu na dnešek, je mukou.

Je mukou, že mám srdce jediné,

jež proměnit se touží tisíckráte;

jak myšlenku svou doštvu, že hlav dvé

z ní naráz vyrazí jak z hydry sťaté;

je mukou, že mám jeden život žít,

já, mezi svět a sebe věčně zdvojen,

že jedinými jen smím ústy pít,

já, láskou zpit a nikdy nenapojen.

Té trýzně nesnesl bych. Světa mír

mé rozžízněné touze nestačil by,

mne zadusil by dravý jarní vír,

ty kdybys byla s Héliovy přílby

neslétla na zem, jiskro tančící,

ty hvězdo, jež ses v tělo proměnila,

ty velké oko, nebe zračící,

můj modrý plameni a vášni bílá.

Jsi má, jsi v dáli? Měň se mi a měň,

mou touhu rozdmýchej a ducha rozži,

teď bludička, teď keř a pochodeň,

jak požár v lese a jak oko boží

štvi mne a sebe štvi a nepostůj,

měj tvarů sta, hoř ohněm rudé slávy

a strhni jednou všechen život můj

v žeh duše své, jenž těla naše stráví!