Jarní vzpomínka.

Den jarní, sváteční byl, záře plný,

a s šumem pluly davu pestré vlny;

já v objetí jsem tvoje vletěla. – – –

Tys přivinul mne k sobě překvapen,

ty v oči mé, já v tvoje hleděla

a hleděla, – – ach, byl to šťastný den!

Sami jsme byli, sami se svým blahem,

co vysnila jsem na tvém srdci drahém,

když hlavu svou jsem k němu přižehla!

Ach, slyším stále, co jsi promluvil. – – –

Když jindy v cestu jsem ti přiběhla,

tys, miláčku můj, dříve o tom – snil?

Tys jindy snil, vždyť tvoje vroucí slova

mi tichou hudbou zvoní znova, znova:

„Já ani ve snu jsem tě nečekal,

ne, ani ve snu, ani ve snu – dnes!“

A mně se život šťastným býti zdál

a nekonečným srdcí našich ples.

Tvé rty se šeptem „ani ve snu“ chvěly,

tvé sladké sny mi tedy náležely,

mně bylo, jak když spolu toneme. – –

Tys děl: „Již musíme to snášeti!“

Jak snadně slíbila jsem: „Budeme!“

když chvěla jsem se ve tvém objetí!

Byl sváteční den jarní, plný světla,

a já zas v davu pestré vlny vlétla,

to nebyl dav, – snad moře zčeřené,

v ně pršel zářivé mých růží květ,

jak hvězdy když se zlatí ztracené

v ten chladný, širý, nekonečný svět.

A přece věřím pro tu jasnou chvíli,

že sní tvé oči po dnes, jako snily –

ty drahé tvoje oči častokrát,

že vletím s úsměvem v tvé objetí; – –

je smutno, sníš a musíš vzpomínat:

„Ach, ona má je – má, a neletí!“