JARNÍ ZPĚV AHASVERA.

Matko země!

Novou záříš zdobou

v zrak můj unavený,

zakalený prachem.

Zase kolem skrání

vineš sobě věnce

zelenavých lesů, vonných křovin,

myšlenky tvé zase spící dlouho

pod ledem tvých ňader

spějí v azur nebes

skřivánčími křídly.

Jak jsi šťastna, matko!

V klidu pohroužena

ve úsměvu tichém pozoruješ,

na tvých ňadrech kterak pučí květy,

kol tvých boků jak se řeky vinou,

nad tvou hlavou jak se zvedá slunce!

Já ach musím dále!

Matka v blahém klidu odpočívá,

syn však z jejích ňader

s mlékem viny vpil též divou touhu,

mocnou, neúkojnou,

poznat obor světů,

obejmouti duchem,

co se věčně v dálku věčnou tají.

Kdo mne žene? Nevím.

Ale vím, že kdyby šírá země

ztratila se v propast,

stejně věčně blouditi bych musil

dál od hvězdy k hvězdě,

k slunci, k mlhovinám,

etherem až k prahu nekonečna –

nikde odpočinku!

Jak jsi štědrá, matko!

Stojím v rozvalinách

starých měst a chrámů,

v zříceninách cirků,

na sedadlech v prachu

místo diváků kde sedí stíny,

s měsícem se mihám.

V prach, jenž kolem leží

na sochách a sloupech,

střásám popel dávno zašlých věků;

ty však z něho vineš

přímo před mým udiveným zrakem

zelenavý břečťan,

v kolebky tak proměňujíc hroby!

Čím jsou tobě věky?

a čím lidé? – Nechť v tvých šumných hájích

staví oltáře svým marným bohům,

nechť v tvých ryjí ňadrech

nebo v skráních skalnaté tvé lebky,

tobě jedno – usmíváš se dále

dobře vědouc, člověk přijde, přejde,

ty však ve svém nesmrtelném klidu,

kam jak v propast rád bych uvrhnul se,

usmíváš se tiše

pozorujíc větrů spor i válku,

bouře ruch i ticho jarních dešťů,

noc i jitro.

Ve svém klidu nemohouc své štěstí

vysloviti myšlenkou a slovem

usmíváš se – jak jsi šťastna, matko!