JARNÍ ZPĚV PŘED OSVOBOZENÍM.

Jak burácí vítr a na střechách statků skřípe

rez korouhviček, rozvrácen plechový kohoutek:

to vítr se otočil, plíce šíří a v nozdry štípe,

nebude pomalu srdce, jehož by neprotek'.

Z daleka hučí, měch kovář vzdul, v kov mocně buší,

svobodných národů jarem pozavál,

pozdravy sebevědomých zahřměl dalekých světů

a tolik teplého lidství zavál k nám prvních květů,

odvahou zámořských měst, bohatstvím farem zrál,

leč nejvíce dal co kdy mohl, chudému žebráku:

udivil zázračnou, Bohem zvolenou ruskou duší,

ne odevzdáním v osud kdes od lávry baňatých věží,

však hlasem z hlubin, jež svědomí lidského dobro střeží

jen jednou se rodícího zázraku.

Ó jak se vše vzbouzí pod šerem

oblohy české tím přerodných větrů úderem.

Ty, měšťane, pospěš a starousedlou

svou hlavu zdvihni, krám provětrej

ty, kupče, ty, tvář svou bděním zbledlou

řemeslníku, si ováti dej,

sedláku, oráči, oř jeho řečí,

ty, dělníku, dej si jím vysoušet pot:

vždy národ-li sjednocený, je větší

a vetší i práce je květ a plod.

Měj sílu: ztracenou svobodu již

kdys dávno, ať vzkříšenou uvidíš.

V té chvíli se probudí tvoje vsi

a naběhnou města života krví.

Přes pole, přes louky, přes lesy

vystřelí zázraku jásot prvý.

Šik praporů v slunečnu počne vlát

a nad každou střechou vzrývavě bouřit,

kraj vystoupí ze svátků mírných zlat,

mha obětním plamenem bude se kouřit

a křiky a hudby ze vsí a měst

svobody hymnou vyhrávat...

Dech svobodných národů přivíval

pozdravy z dalekých světů.

Čím člověka duch kdy rozkvétal,

tu na každém sládnul retu.

Leč bude-Ii, kdo si tvé smrti žádá:

nechť uzři tě vzpřímeného stát.

Řeč sebevědomou, zrak svítit blesky,

a myšlenkou jiskřit a hrát,

odvahu, krásná jež bude a mladá,

tvou pevnou vůli, ne rabská záda,

nechť vidí, jak vzpřímen je člověk český,

jak záměry tisíci umí zrát...

Teď, větru-li propaseš bouřlivé vání,

nebude s tebou smilování.

Teď nevydřeš-li se z tlap

kol tebe svíraných v mučící kleště,

zůstaneš do věků rab

a k posměchu budeš si ještě.

Vždy zákrskem budeš, ne stromem pyšným,

vždy o plod svůj obírán někým hříšným,

co moh' jsi státi, strom osamělý,

kvést sobě, plod skýtat, svým poutníkům stín,

nastavit v bouři bleskům se celý,

vždy hrdý, však pro sebe stát a smělý

se vichrům dát, nikdy však bolestín,

jenž v milosti něčí růst musí a zvadat,

své nechat si prožírat kořeny,

rvát květy si dát, plod povykrádat,

zákrsek ve stínu zmořený.

Teď, nechápal-lis, že činů je den,

pak – svobody jsi nehoden.