JARNÍ ZPĚV.

Na bouřných perutích

tě poslal jih

přes moře, Alpy vzhůru.

Jak pátral dlouhý čas

již každý z nás,

kdy objevíš se na azuru.

Jsou vlhka křídla tvá

a zimavá

jsou dosud tvoje ústa,

leč na tvé hrudí tkvět

zřím sterý květ

a mračna zpěvných ptáků hustá.

Svůj pozdrav vrhá vstříc

proud v tvoji líc,

tvým políbením plane

řad chudých niv,

jež cítí svatý div,

jak v nitro nová míza kane.

Svou zvedá v jitřní šeř

dlaň holou keř

a zkouší, jak se ráno nítí,

zda moh’ by zítra již

svých puků tíž,

jak šperky v slunci rozložiti.

A z lesů vane v spěch

v kraj slavný dech,

dech svobody to svaté.

A volně noční tmou

se vlny dmou

a v nich se koupou zářné hvězdy zlaté.

Již dávno slední sníh

se skácel v mih –

tak starý Faust se kácel,

když zazněl zvon,

že povstal On,

jenž v květech Vesny vykrvácel.

Má vlasti, vzbuď se zas!

Hle, setby čas,

a život tvůj – jen práce stálá.

Být nesmíš poslední.

Ó pozvedni

se v síle práce své, jaks vždycky stála.

Ó zvone sváteční,

již bouřně zni,

má duše s tvými zvuky letí.

Měj slunce, ty můj zpěv.

Již mládne krev,

má otčina svou Velikou noc světí!