Jarní.

Okřála příroda

ze zimních tísní,

za hymnus o lásce

zní z ptačích písní,

pod teplým paprskem

květ bezu voní –

a člověk, tvorstva král,

slze běd roní.

Ve spárech Molocha

jest věky celé,

chmury vždy sídlily

na jeho čele:

co mu je do všeho,

nač jsou mu květy?

Dávno mu umřely

radosti vzněty!

Člověk, pán přírody

a král všech tvorů,

uprostřed veselí

a ptačích sborů,

když i hmyz létaje

nad žitím plesá:

v okovech vleče se

a hladem klesá!