JARNÍ

Jde jaro do lesů a šeré stráně líbá,

na lukách pampelišky brzy rozkvetou,

jas proráží vše, teplo prolne sad a v brzku

se v kštice třešní bílé květy zapletou,

jak princezen by něžných tisíc usedlo tu,

pod mezí bzukot drobných mušek uslyšíš,

bez zavoní ti z houštin temně zelenavých,

je bolest v srdci? vůní bolest utišíš,

jen ssát ji, ssát ji vlahou, dlouhým douškem hltat,

jas slunce malkotenci všecku rozpráší,

jdou dlouhá oblaka, ze stříbra jakby tkaná,

kdo ptá se, radost, žal či v dálku odnáší?

Pod lesy rozkošno tak, kosi hvízdají si

o novém jaru píseň hlučnou hlaholnou

a vzduch se třese, světélkuje, jasný kříšťal

– a člověk k žití v prsou sílu cítí nezdolnou!