JARNÍ.

Skřivánci přes moře letěli,

někteří letem už zemdleli,

do moře padli, západ plál –

ostatní k cíli letí dál.

Ten, který doletěl, zpívá dnes,

nad hrobem tvým letí do nebes,

o plavbách zpívá dalekých –

skřivánek, jeden z bratří tvých.

O těch, již nedošli, zhynuli,

do moře spadli, s ním splynuli,

zpívá a k slunci letí výš –

zda jej tam dole uslyšíš?

Ty’s také jeden z těch zlomených,

nedolét’s, spadl jsi, teď spíš tich,

letěl jsi, chtěl jsi vysoko, –

spíš na dně moře hluboko.

Skřivánku zalklý a ztišený,

věčnosti nesou tě prameny,

do snů ti moře slyším hrát –

a lesy hučí, jež měl’s rád.

Až se své větévky zlomené

skácím se do toho pramene –

ve vln a lesů hřímání

jaké to bude shledání! –

Dnes na tvém hrobě tu stojím sám,

skřivánčí písničku poslouchám –

a slyším lesů šumění,

a slyším moře hučení – –:

Skřivánci přes moře letěli,

někteří letem už zemdleli,

do moře padli, ty jsi z nich –

jaro tě volá, ty spíš tich. –