JARNÍ

Božitělové vločky květů

po zemi jsou rozestlané.

Ustel si na nich, srdce štvané,

srdce z jiných světů.

Na bílých vločkách

měkce se leží,

vítr když zavane,

se stromů sněží.

Ustel si měkce nadějí

do bílých závějí.

Všechno je možné,

když jaro dýchá;

srdce mé bláhové,

zticha buď, zticha.

Dojato, zaváto,

krása když přiláká,

nezůstaň, vzpomeň si,

žes srdce tuláka.

Jednou tě přitulí

červánků pohoří –

a jindy spočineš

na tvrdém trnoži.

Jaro se promění,

květ i sníh roztají,

v kráse dál, srdce mé,

sny tvé se toulají.