Jarní.

Zas je jaro, po náměstí blesky slunce křížem planou,

zeleniny zápach ostrý cítíš vláti v ulicích;

jaké je to jaro v městě s lící zpola ustaranou,

sotva že se vzpamatuje řada stromů zakrslých!

Jen snad pro tu toilettu v města střed jde beze slova,

ro ty šviháky a dívky, by jim lehký slušel šat,

aby hlučné promenády při hudbě zas počly znova,

aby starce kočár odvez’ v zkvetlých stromů vonný řad.

Ač již mnohý humorista pro jarní mne píseň tepe,

nejsem přec tak blaseován, by dnes nezachvěla mnou;

v kioskách když vidím zvláště prodavačky smát se lepé,

z ulice když vidím stráně zelenat se nad řekou!

A pás mlhy zlaté splývá s domy, mosty, s vížek řadou,

květnové to ráno kráčí, tajná všude chví se zvěsť;

v sadech staré restaurace kmitly stromů cháskou mladou,

ba i židle schystány jsou, neb již večer teplý jest.

A jez kypí, rozpěněné vody dolu burácejí,

vlny, mladé tanečnice v krajkách pěny chopil vír,

v bok jich nahý slunce svítí, tříští barev jen se chvějí,

chvějí se a burácejí v kapkách jemných jako pýr.

Fijalové mlhy ještě nad řekou se táhnou v dáli,

báně věží světélkují, všecko objal slunce svit,

čistý azur celý obzor, celý obvod města halí,

vše je svěží, vše je mladé, sadů vzduch je vůní spit.

A mně tak je jako dívce, v prvý ples jež právě kráčí,

o tom sním, co může přijít, nejasnou jsem touhou spit;

jaro, jaro, usmívavé, podobno jsi rozsévači,

místo zrní házíš paprsk v duše mojí sladký klid!