JARNÍ.

Za tichým sadem, v poli,

jejž kroky moje volí

vždy za cíl procházek,

kde proud svěžího vzduchu

dnem ztýranému duchu

jest nejmileji vděk.

Tam, kde se cesty dělí,

na hřbitov osamělý

a do vsi za řeku;

jak milo poslouchati,

když z hor již sníh se tratí,

krok jara v daleku!

Jde tajemně a z ticha,

jak žena, která dýchá

na děcko v loktech svých.

Má dlaně otevřené

a kam se obzor klene,

vše dary béře z nich.

Kam jenom dechnout stačí,

tam zvoní písně ptačí

jak hymnus jásavý.

Tam vzlétá motýl z kukly

a každý květ kol puklý

jej v letu zastaví.

A dále v prostřed nivy,

kde zádumčivé jívy

jsou v řady skupeny,

i jejich těla stará

dech přišedšího jara

již kryje lupeny.

Jen zde u cesty v poli,

kde k nebi kříž ční holý

a padlých střeží hrob,

tam keřem růže plané

o jaru zvěsť jen vane

a dál jde beze stop.

Však přijde čas, kdy s létem

i on se zardí květem

zde, kříže u paty,

kdy rozvije se celý

a pustý, osamělý

hrob skryje poupaty. – – –

Ó živote, zdaž jednou,

než červánky tvé zblednou,

i keř mé naděje,

jak tato růže holá,

byť na chvíli a zpola,

se květy oděje?