Jarní

Květ jara kouzlem rozvírá se

pod slunce plamenem,

ó ještě mžik a v sladkém zase,

co zdálo se ti snem,

jest naplněno luzným čarem:

kraj všechen zadýchá tě jarem.

Už holé stromů ratolesti

se smějí zelení

tu v alejích i na bezcestí;

to trní v křemení,

jež nahýbá se nad roklemi,

květ kryje jako peřejemi.

Zpit štěstím skřivan létne z polí,

žár nebes nabírá

v své zpěvy, které v perly drolí

nad hloubí vesmíra;

tak sladce ani nevyzvání

zvon velkonoční k zmrtvýchvstání.

A srdci je tak dětsky mladě,

jak nežilo by posavad,

jak nikdy o bolu a zradě

by nevědělo snad;

a život, pod nímž mřelo v pláči,

dnes nad hrobu mír jest mu sladší.

Přes rýhy vrásek úsměv šlehne

a srdcem naděje,

sen lásky zlatý v duši sehne,

jej dosnít ještě chvíle je;

nech přes oči jen slzy svézti:

tam vnitř, tam cos chce ještě kvésti.