Jarnímu slunci.

Ty vítězící slunce, jak Trut mythu

saň zimy krušíš mečem plamenným,

že země pod paprsky tvého štítu

tep cítí třást svým srdcem kamenným.

Tep života a naděje a vzruchu,

jímž horám sníh a vlnám bájí led,

jímž skřivan jásá v čistém, ostrém vzduchu,

jímž na stráni se směje list a květ.

Tak divy vzkříšení ty každým rokem

bez mdloby konáš s vlídným soucitem,

na zrající klas zříš pak vlídným okem

jdouc jako vítěz letním blankytem.

Ty dobře víš, že mnohá vstanou mračna,

jež nastaví ti mlh a dešťů léč,

že houkne hrom, vichřice štěkne lačná –

však víš též, co tvůj světlý zmůže meč.

A proto klidně síly u vědomí

se vznášíš v jarní, zmládlý, svěží kraj,

v chat okna růže sypeš, zlatíš stromy...

Ó dobré slunce, v lidskou hruď též plaj!

Jen vykonej tam divů oněch půli,

jež konáš v přírodě a vzejde zdar,

jen sílu dej nám k skutkům, nejen vůli,

svou vytrvalost v práci a svůj žár.

Však především svou vlídnost a svou lásku,

svůj soucit vlij nám do tváře i v hruď,

vše zladit v souzvuk, každou zlatit vrásku,

ó symbolem nám lásky slunce buď!

Ať svátek máme i ve všedním shonu,

ať stále v květu naší snahy peň,

ať ve hlalolu velkonočních zvonů

svou konečně přec uvítáme žeň!