JARO A DÍVKY.

To jaro jest tak svéhlavé

jak děva krásná k miláčku:

Chvílkou se k němu nakloní,

a po chvílce má vytáčku.

Teď se jí líčko zrumění

co vesny ráno – ranní zář,

a hnedle vedle srdce neklidné

u mraky jasnou halí tvář.

Teď oko její zaplane

jak slunko jarní z vysoka, –

a hnedle žal a divný stesk

mhu – slzu vodí do oka.

Teď sama líbá milence

jak slunko jarní stromu květ –

aby jej dechem ledovým

popálila co nevidět.

Pláč – úsměv, píseň – po ní vzdech,

mrak – slunko, stín – a znovu zář,

to jara – dívky hlubiny,

to vábnotajná obou tvář.

Ó jaro – dívky marnivé,

tak šalby plný váš je hlas, –

květ budíte i hubíte –

přec duše po vás touží zas!...