JARO...

Jaro plné nezrozených květů,

chvějné záře, zvuků záhadných,

pro polibky nastavených retů,

tajemství, jež snoubí pláč a smích,

plné Srdcí rozevřených v kalich

rozpoutané touhy dávat, přijímat,

plné pohybův a rozkoše a malých

písní velké Písně, plné přísah, zrad,

plné očí, které k nebi hledí

s věčnou otázkou po marné odpovědi,

plné hvězd, v nichž mluví srdce: „nezhasnu“,

plné tvůrčí rosy, spěšných vyznání,

hudby zeleni, jež vlídně zaclání,

plné vidin, dotekův a snů. – – –

Jaro – hrůza svátečnosti, výkřik žití,

echo zoufání, sen cosi nalézti a míti.

Jaro, jaro...

Bledé smutné ruce vztahují se k němu,

ke plamenům zvonů roztoužených,

ku závrati proudů rozbouřených,

i k závoji rudě střísněnému.

V dithyramby světla, radostí a poupat,

do východů zlatých v opojení stoupat –

stoupat... Jakás věčná, strašná Síla

v modrém vzduchu trčí: jako lampa skrytá.

Křídla k sobě vábí pod oblaka bílá,

určujíc jich osud, srdci jejich zmítá,

– Srdci zmítá... Nekonečným tepotem

zachvívá se země – náruč otevřená...

Jaro:

hymnus Srdcí, rozzvučených životem,

pro Smrt slavně připravená scéna.