Jaro duše.

Má duše jaro své, kdy sotva stačí

se myšlének a dojmů zpíti květem,

kdy svět i vesmír obsáhne svým letem

a ve dne, v noci zvučí písní ptačí.

Kdy snů se v ní co mízy v keřích tlačí,

než jedním zamyslí se nad poupětem,

sta růží ohnivým jí kyne retem

a každá lásku, štěstí, rozkoš značí.

Jak potom náhle život snět je holá!

Jak brzo schromeno je vzletu křídlo!

Jak záhy stmívají se dnové černě!

Jen jedna píseň zbude a ta volá:

Proč jas a květ, jímž pyšnilo se zřídlo,

se nerozdělil v celek stejnoměrně?!