JARO. (I.)

Starý zázrak věčných obměn času

dnes se znovu chvěje nad zemí,

tisíckráte květy požehnaný,

tisíckrát mrzačen básněmi.

Mladé jaro kroky nesmělými

jde zas světem s písní jásavou,

plno touhy, snů a radování

nese světlo těm, kdo mřeli tmou,

nese květy do zoufalých duší,

nese život, sílu, nový den

všem, kdo slabí v středu cesty padli

a kdo snili umírání sen.

Stromy, ptáci, vůně, řeky, pole,

panny, blankyt v básních hlaholí,

vyrobených pod přívalem slunce

četou veršující, pacholí...

Starý Hálek mládne stokrát za den,

památníky vyplňuje dál,

jako tenkrát, kdy ho nadšeně náš

dědeček babičce skandoval.

Zlatý důl je to pro zlatou mládež,

o myšlénky při něm neběží,

jež by byly naší české panně

nepochopitelnou přítěží.

K čemu myslit, když jsme ještě mladí?

Na problémy vždycky času dost.

Stačí srdce, oheň, mladé tělo

věru pro žalost i pro radost.