Jaro jest!

Jaro jest! – – Ale smutné jaro!

Již slunce jsem viděl i květy bílé v bažinách se chvící,

a ptáky jsem poslouchal, jak křičeli mi do snů.

Jen červené listí na cestě, po které kráčím,

a má duše stále předstírá podzim...

Jak byla krásnější jara druhdy!

– Dnes, bez illusí šťastného zrození tepla,

bez illusí poetické lásky,

když nevidím v ničem,

ani ve květech, ani v slunci,

ani ve zpěvu ptáků, ani v lidském srdci

ničeho, než naprosté, zákonné Nutnosti,

dnes nechci vzpomínat než toho,

co dávno v slzách a melancholii,

co dávno skončilo v mé duši.

Byla to smutná pohádka mládí,

mládí, jehož jsem nikdy snad nepochopil,

které jsem nikdy snad nežil.