JARO, KRÁSA, BŮH...

Jak polem jdu, pln snů a tuch,

přede mnou objeví se Bůh,

ne v ohni, dýmu, oblacích,

ne zahalený v zlato řízy:

leč oděn v lehké roucho břízy,

s úsměvem květných ve zracích,

pel zlatých jehněd prší, kane

na čelo moje zadumané,

pach přelíbezný plní vzduch –

Šeptám si: „Krása, jaro, Bůh!“