Jaro na hřbitově.

Kočáry v letu zastavily

se u hřbitovních černých vrat.

Náhrobků mramor sněhem bílý

byl září jara obepjat.

Skrz bezu clony, větve spjaté

smutečních vrb a zeleň trav

se dívalo vstříc ráno zlaté

svlékajíc mlhy šedý háv.

A před zdí třásly silhouetty

se neduživých koníků

a laštovek se nesly čety

kol deštěm smytých pomníků.

Hle, zaskříply teď mříže táhle

a blyskly svitu záplavou,

v nich starci setkali se náhle

shrbeni žití únavou.

A poznali se, z mládí druzi,

svou tiskli mlčky suchou dlaň,

a jak svou těžkou vlékli chůzi

jich zjasnila se chmurná skráň.

Hned zapředli se v snění oba

jak pavouci dva v jeseni;

kdy umříti je skorem doba,

jich děcké vstalo nadšení.

Ta škola stará! Lípy kolem,

pod ryvízem ten plůtek skryt!

Hrá obilím a každým stvolem

tam horský vítr, slunce svit!

Hle, z červotoče řada škamen,

tam vedle sebe seděli!

Jak vlny, kam jsi hodil kámen,

se časy nad vším sevřely!

Ó s Nieritzem kdy sedli v háji

a poslouchali kosy pět!

koroptve steskly v polí kraji

a píšťal zvuk se počal chvět!

A pak... ó jak ten život míjí,

tu k štěstí v před, tu k žalu zpět!

Vše vyslechnutou melodií,

jež echo vzbouzí naposled.

Hle, pod paží se spolu vzali, –

kde mládí, vzdorných bojů řež?

Teď hroby svých si ukázali

a místa, kde chtí spáti též. –