JARO NA KAMPĚ.

Nad třpytnou řekou čeřící se skláněl své větve kaštan,

zdobené latami květů.

A břečtan pnul se po starém stromě,

i jeho větve vrostly v peň a v loubí skláněly se.

Zde bylo ticho, mír a voda

a šeřík voněl.

Naproti pnuly se věže chrámů, divadla kupole

klene se na modrém nebi.

A v tichu tom jsem myslil

na byty podzemní, ubohé, tmavé a páchnoucí, smutné,

na duše stlačené, ó Praho, v tvé jarní kráse!

Na los ten lidí i rostlin, stromů, šeříku, květů,

na všecku marnou něhu srdcí,

jež, jak tvá krása, jsou určena k zahynutí.