Jaro na šachtách.

Toť jaro chudých jest, těch, které sklála bída,

již hynou v ústraní jak v suchopáru tráva,

jichž jména, osudy duch lidstva nevyzvídá,

jimž ohlodanou kost jen do kolíbky dává.

Po tuctech neznámých sem trupů naházeno,

a přece v každém plál dřív také oheň vlastní,

hlad jeho chůvou byl a všednost jeho věno,

ó Kriste, tisíce co kolem byli šťastni!

Teď v šachtu ustlala jim ruka zaplacená...

Zda konec důstojný to role člověka

hnít jako padlá zvěř tu bez nápisu, jména,

on, z jehož hrudi dál žár božství přetéká?!

Toť fraška ohavná, jíž dáno jméno „žití“.

Jen jeden ohromný se v slunci hrob tu šeří

jak plachta šedivá, jíž chudina chce krýti

své rány, nahotu u palácových dveří.

Zříš kde tu jeden květ? Dva mladinké tam dlely,

jich tílka spálil mráz, jich barvy hlad a zima.

Dvě děti nešťastné to hledaly den celý,

kde asi místo jest, kde jejich otec dřímá...

A já jsem slyšel hlas, jak stoupal z šachet vzhůru,

kde božství boháčů se halí v dýmy vonné,

kde zlatá kupole ční hrdě do azuru

a mramor oltářů kde v sněhu krajek tone.

„Již z hrobu temnoty, jež kol mne obepíná,

má píseň k tobě zní – zda slyšíš ji v své dáli?

Já dnes se probudil, v má prsa děs se vtíná –

ó budiž veleben, ty běd a zmaru králi!

Leč chceš-li jedenkrát přec dát sluch mému stonu,

slyš, co ti pravím dnes, já, pánu svému červ!

Chci protest podati teď ode tvého trónu,

neb chvěje křivdou se můj každý vlas i nerv.

Ó pověz, zdali jsi? Já učil jsem se věřit,

já rval se s pochybou, svým zbrojen odříkáním,

svůj osud viděl jsem se temnem zkázy šeřit,

však řek’ jsem jen: On spí, leč procitne mým lkáním.

Já v divém zoufání tě nad svou hlavou hledal,

já ruce vypínal, bych byl ti, Pane, blíž.

Proč z jasných oblaků jsi své mi ruky nedal?

A mohl spasiti’s mne tehda – ty to víš!

Ty’s mohl otevřít svou bohatou mi ruku

a nasytit mne tak, jak sytíš v poli zvěř.

Ty’s zavřel oči své, bys nezřel moji muku,

ty’s zavřel uši své, já viděl to, ó věř!

Neb tobě lhostejno, zda budu žít či mříti,

ty’s vztyčil mezi nás své pýchy chmurnou věž –

a přece cítila má duše vše, co cítí

i duše šťastnějších, jsouc nesmrtelna též.

Teď svaté nohy tvé můj vzlyk víc nepokálí,

ret žalu vypil již mou paměť v dlouhých tmách –

mne horší mého jen mých dětí osud pálí,

ó pro ně v zoufalství teď svíjí se můj prach!“

Tak hloubný, smutný vzdech se z šachet k nebi nese,

to jarní zpěv je těch, kdož hnijí v chmurném dolu.

Pták nechá písně své, květ úzkostí se třese,

a slunce zachází tam ve hrůze a bolu.

Ty ruce mladistvé s životem rvou v dálce

a není, kdo by sem šel vhodit kytici.

Jeť jaro útokem jen novým v chudých válce,

a krutým výsměchem zvěst vesny zářící.

Jdu kolem šachet těch, tam spí, kdo umřel hlady,

a věčná zima v hruď mi vane z oněch cest.

Jdu, myslím, v přírodě jak málo krásy, vnady,

a lásky pramálo jak v lidských srdcích jest!