Jaro na vsi.

Hloh a šípek kolem čela,

jas a vůni kolem těla,

v rozpacích a rozechvělá,

jakoby se zdráhat chtěla,

na zápraží české vísky

mladá Vesna stála;

Bože, ač tu květen blízký,

vejít dál se bála.

Chtěla k horám, k lesům zpátky

zadními zas couvnout vrátky,

v pršce, v stříbru jinovatky

zapříti sen máje sladký.

Co tak snivě přemýšlela

v stínů starých stromů,

bilo deset, mládež spěla

ze školy již domů.

Zraky jiskra, tváře svěží,

mladosti pel na nich leží;

jak to cupe, jak to běží,

hříbata jak bez otěží!

Jak je Vesna uviděla

s vlasem tmavým, rusým,

usmála se, k sobě děla:

„K vůli těm dál musím!“