JARO NA VYŠEHRADĚ.

Praha mně u nohou leží,

sta světel kolem se kmitá,

daleko za mosty, ve tmách,

kreslí se kontury Víta...

Povozy hrčí a duní,

výkřiky nesou se nocí,

pode mnou bije se život

v nárazech bídy a moci...

Jarní sem zalétá vítr,

vlažný a zázračně měkký,

k staletým, zčernalým hradbám

stoupá šum tesknící řeky.

V klenutých loggiích hasnou

milenců tlumená slova,

věky se dívají tiše,

láska jak vykvetá znova.

V prsou mých touha zas roste,

bez mezí, břehů a hrází,

do staré, zpuchřelé stavby

ohnivé pochodně hází...

Chtěl bych žít životem silným,

jak mně to srdce jen velí,

na bludné života lodi

prapor svůj rozvinout smělý,

nebýt jen osudu stínem,

který se v propastech tají,

ke slunci zdvihám své ruce,

nejsladší plody kde zrají!