Jaro na Závisti.

Východ slunce! Z modrých vrchů

divokrásné růže planou,

sletují se slavíkové

nad krajinku milovanou.

Sletují se z dálných končin,

přinášejí hojnosť zpěvu,

jen ten slavík z Vyšehradu

neletí sem na návštěvu!

Sletují se ku pomníku,

z hrdélek jim písně vanou,

a křidélka třepotají:

„Vítězslave, na shledanou!“

A teď olše a teď břízy

sivé hlavy smutně věsí,

vlasem šumí divné dumy:

„Slavíčku náš, kde jsi, kde jsi!“

Kvete žito u pomníku,

klásek s kláskem povídá si:

„Bývaly to radovánky,

bývaly to lepší časy!“

Zurčí potok u pomníku,

vlna s vlnou hovor vede:

„Od srdce tak k srdci struny

nikdo napnout nedovede!“

Otočil se jinoch větřík,

setřel slzy růžím planým:

„Ba tak nikdo nebude nám

na věky juž milovaným!“

Sivá skalka z lesa hledí,

čeká hosta po Vltavě –

mnoho se jí nastřádalo

za tu zimu v šedé hlavě.

Nepřichází! Darmo touží,

darmo nitro lítosť chvátí:

juž se tobě, skalko šedá,

nikdy host tvůj nenavrátí!

Na vršíku nevysokém

bez okénka chatka nízká,

truchlá cypřiš těsně u ní,

kostelíček s věží zblízka.

Někdy ptáček odpočne si

na cypřiši v divném pění –

to přináší od Závisti

sladké jarní pozdravení.