Jaro před sňatkem.

Pojď, má milá, dívat se, jak tvory

Nyní na jaře se radují,

I se k plesům svorným spojují,

Něžné blaženy polibem zory,

V zlatém kroji smějí též se hory

Na nivy, jež zas se šperkují

Pro ně kvítečky, co zplozují –

Zvučně přivyskují ptactva sbory.

Hle, a modré nebe jasnostkvoucí

Všechno drží ve svém objetí,

Jako máť své děti s láskou vroucí.

Pročež přilnuvše my ke přírodě,

Nepouštějme nikdy z paměti:

krásně že je žití v krásné shodě.

Ejhle chlumy, lesem ozdobené,

Údolí, jež vůni dýchají,

Potůčky, jež libě hrkají,

Modré nebe, co se přes ně klene:

A to srdce dívčí, drahocenné

Ctnostmi, které tam se skrývají,

Jak violky kvetou podtají,

Srdce, zcela ke mně nakloněné:

Co chci víc? Ó stkvěle se mi daří,

Anť mě jaro láskou opájí,

A mně láska v lesku jarním září!

Kéž mi také tito andělové,

Až kdys skonám, hrobek zjednají,

Kde by o nich blažili mě snové!

„Vzhůru!“ káže jitřenka: „Den vstává,

Obléká již oděv nachový.

Koř se, země, panovníkovi,

Uvítej ho, zavolej mu: „Sláva!“

A tu prchá v doupata noc tmavá,

Hory stkví se, šumí boroví,

Ptenci pějí v výši ve křoví,

Kvítí za poplat svůj výdech dává.

Aj by kouzedlník rána toho

Krásy: vůně, zvuky, barvy – slil

Do poháru, třeba do jednoho:

Tož bych poháru se chopil hbitě,

I pil, pil, až bych ho vyprázdnil

Na zdar jara, na zdar tvůj, mé dítě!

Křepeláčku, co to tvé volání?

„Skrývá se mi milá v obilí.

Škádlí mne, leč přijde za chvíli,

A by přišla, jevím jí své přání.“

Holoubečku, co to tvé vrkání?

„Mladík jsem, již dosti zmužilý,

Jenž se k nevěstě své přimílí.

Mám ji rád, že dal bych život za ni!“

Vlastovičko, co tvé švitoření?

„Doma dítky na mne čekají,

Sbírám sladký krm, jim k oblažení.“

Nuž, má dívko, věrně milujíce,

Počínejme si, jak dělají

Křepel, holoubek a vlastovice!

Růže-li to jsou, co upatřuji

Nad svou skrání v modré vysosti,

Růže, jež svou sněhobělostí

Zraky moje skoro oslepují?

Labutě-li jsou to, ježto plují

Ve vzduchu tam duchův lehkostí,

Před severní zimy krutostí

V mírnější se kraje přestěhují?

Nejsou růže, ni labutě krásné,

Stříbrostkvělé jsou to plameny

Na nebesích, hvězdy jsou to jasné.

Světy jsou to, svíce, ježto svítí,

Vesměs Boží láskou rozžženy,

A jež se mnou lásky blaho cítí.

Jaro, knězi, rouchem přioděný

Májovým, kaž lesům hlučeti

Za varhany, ptactvu zapěti:

Již jsou skráně naše ověnčeny!

Vonné růže buďtež vyvoleny

Za kadidelnice při snětí;

Jakož svíce, co tu hořeti

Mají, hvězdy buďtež rozsvíceny!

Hle, již evangelium své květné

Otevřel’s, nač slib my věrnosti

Činíme na veky nepočetné!

A ten slib náš ať co svědci slyší

Všechny milující bytosti,

Kteréž ve přírody chrámě dýší!

Pojďte všichni! Láskou zaníceni –

Nechť ten v potu tváři pracuje,

Ten co velmož hrdě panuje –

Vespolek si dejte políbení!

K něžné slunečnici mějte zření!

Hle, jak ke slunci vždy směřuje!

Však co slunce žití zjevuje

Nám se láska, bez níž zdaru není.

Blaze, kde to slunce v srdce svítí

Jednotlivci, rodu, národu:

Nejkrašší tam rozvíjí se kvítí!

Láska cesty naše vyrovnává,

Upravuje každou neshodu,

Zemi té způsobu rajskou dává.

Muže mějte, ze všech, kteří žili,

Nejspanilejšího v paměti!

Jak on, hleďte z lásky prospěti,

Jak on, buďtež k jejím ctnostem čilí!

Věkův nátisky jím oblevily,

Volné vykvétalo podletí,

Bratr bratra držel v objetí,

Světa zrak a tvář se vyjasnily.

Z lásky k lidstvu se i nezpěčoval

Za oběť svůj drahý život dát –

Boha nevidného zobrazoval.

Neboť dech, který vesmírem vane,

Udržuje jeho ruch a řád,

Boží láska jest, jež nepřestane.