Ó jaro, přijď...

Tak dlouho nešlo letos jaro,

jen zimy, vichru mlel se svár;

snad nikdy dřív jsem necítil tak,

že chor jsem, nešťasten a stár.

Mé sny a touhy odletěly,

svět za lásku mně dal jen klam;

co mému srdci bylo drahým,

vše pomřelo, – a já zbyl sám.

Neb ti, co zůstali tu se mnou,

– to nejkrutší je duši jed –

ti cize vedou si a nechtí,

ach, srdci mému rozumět...

Jsem starou vrbou nad potokem:

list sdraný, vydoutnalý kmen;

mé mládí, láska, radost, štěstí

jsou dávno, dávno zašlý sen.

Tak teskno, smutno je v mé duši,

v mou hruď se tiše klade mráz – –

Ó jaro, přijď, v tvých sladkých květech

mně aspoň umře se to snáz.