JARO PŘIŠLO.

Jaro přišlo jako v mžiku,

jako z houští laňky skok,

s rosou, květem na trávníku,

s prchou, sluncem podle zvyku,

s ptačím zpěvem, jak co rok;

nedbá pranic na kritiku.

Jaro přišlo, z ticha, z ticha:

něžné slovo v něžný mžik; –

neví nic, co lidská pýcha,

lidská zlosť a lidský ryk:

jenom z hluboka tak dýchá.

Dýchej, dýchej jaro na zem,

my už jsme tě čekali:

podlíska pod skalným srázem,

brouk pod tmavým zimostrázem,

pramen z hor, a z povzdálí,

mnohé srdce skřehlé mrazem.

Dýchej, dýchej, v zmladlém křoví

přitul ptáče k ptáčeti,

zadýchej pod lidské krovy,

pověz také básníkovi,

jak by lidem v podletí

jara vždy byl posel nový.

Dýchej v duši teple, slunně,

a na horké čelo chlad,

a kde které srdce stůně,

vdechni mír v ty kalné tůně,

a kdo se zlem v zápas pad,

dechni po té dobra struně.

A kde se nad drahou hlavou

zavřela už země v klid,

obetkej ji měkce travou,

a od těch, kdo dál jdou vřavou,

můžeš ji tam pozdravit.