Jaro, proč mne dnes bolí tvá krása,

Jaro, proč mne dnes bolí tvá krása,

proč hledá stín zrak sluncem oslněný?

Co značí kol úst ta bolestná vráska?

To proto, že nic není bez proměny,

ani pohled muže, ani úsměv ženy

ani jeho láska?

Přece dnes slunce stejně jasně svítí,

jak svítilo včera,

ještě daleko je do večera

a na lukách plno je kvítí

a příslibů ve vzduchu.

Proč je mi těžko tak

na srdci, na duchu,

proč mlčí les

a všechny cesty za horami

jsou slepými uličkami,

když ještě včera všechny k němu vedly

a touha sedala jak pták

až na vrcholcích jedlí?

Ten tÓn, ten bolestný tÓn

neměl mi padnout do jásotu,

dech mi měl stačit až dokonce

na vysokou štěstí notu,

na radostných výkřiků ples,

ozvěnou měl mi je vrátit

protější les.

A přec –

i do větví kvetoucích blesky sjíždějí,

i v nich jednou hrůzou zašumí

a jindy nadějí.

A než se jim náruč plodem oděje,

dřív květy jim smyjí těžké krůpěje.