Jaro proletáře.

Rodí se něco ve zmatku doby,

do temna věků již letí svit,

hle! vánek vlahý chví v dusné koby,

slunce krov líbá, v němž dříme lid.

Parobek dlouhých budí se věků

a v probuzení svírá svou pěsť,

a chápe, jakých za pot má vděků –

a poznává, že člověkem jest.

„Chléb chcem a volnost!“ hřmí pevným hlasem.

A v jedno splývá všech řečí zvuk.

„My vládnout chcem nad své práce klasem –

z mozolů našich vám roste tuk!“

Již lidu starý svět odpovídá –

obrací k němu jícny svých děl.

Lid necouvá. Ví, kdo děla hlídá.

Co ztratit lze? Té bídy úděl?

Jaro se rodí ve vřavě doby,

do temna věků již září svit,

a vánek Máje chví v dusné koby –

slunko uvítá svobodný lid.