JARO ROKU 1850.

Jaro, jaro zelená se

v luhu volném přede mnou,

zkvétá touhou tajemnou;

i mé srdce otvírá se.

Mnohý rok jsem je nevítal,

protože mne vášeň štvala,

aneb činolačnost hnala,

když mou vlastí orkán zmítal.

Zdálo se, že navždy dřímá

v srdci mém to milování;

zatím jeho cukrování

znova tiché nitro jímá.

Když ty stromy opadaly,

těšil mne jich soucit se mnou;

city pohřbené v noc temnou

jeseň svou neoplakaly.

Ale teď ty city Vesna

k životu zas vyvolává,

marně duch jich pouspává –

srdce probouzí se ze sna! –

Děvo! kýž bych směl jen jednou

u prsou tvých spočinouti,

k srdci tebe přivinouti

dřív, než líce navždy zblednou.

S jakým žárem bych tě líbal,

že bysi se slitovala,

jednu sladkou noc mi přála,

v níž bych v ráj tě ukolíbal.

Kam zalétáš, touho moje?,

družka tvá, jen bolná píseň,

Vesna tvá, jen vazby tíseň,

sladká noc tvá, rakev tvoje!