JARO ROKU 1857.

Jaro, jaro zelená se

v luzích rajských přede mnou,

zkvétá touhou tajemnou –

ach, v jak smutné pro mne kráse!

Na to jaro jsme se oba

dětinsky až natěšili,

nenadáli jsme se oba,

že bychom se rozloučili.

Pod srdcem to děcko svoje

doufala jsi odkojiti,

kdož se nadál, že je budeš

smít jen jednou políbiti.

Zpomenu-li na tu chvíli,

v níž jsem ti je v náruč vložil,

jakobych to znova prožil,

zjeví se mi stín tvůj milý.

Okamžik ses pousmála,

matky plesem povznešena –

ale v tom ses rozplakala

tušením zlým vyděšena.

Loučila jsi se tu se mnou

pohledem tak vroucně bídným,

že můj los byl očividným,

jak mne strhl v stezku temnou.

„Škoda našeho tu nebe!“

to tvá smutná slova byla,

jimiž jsi se rozloučila –

a já zalkal místo tebe!

Škoda, škoda, že to naše

neštěstí bylo tak dlouhé,

a že krásné blaho naše

trvalo jen léto pouhé.

Škoda tebe též, mé dítě,

otec víc že neuzří tě,

a že matička tvá milá

ani tebe nezkojila.

„Škoda!“ jediné to slovo

v samé bouři se mnou trhne,

v zoufalý mne nářek vrhne:

Ach, že není vše hotovo! –

Ni za tebou, ni za matkou

nesmím ještě v hrob se vložit,

ač bych vítal sudbu sladkou,

kdybych směl již hlavu složit.

Odsouzen však beze síly,

stará pekla v sobě nosit,

smím jen v řídké, svaté chvíli

pro vás tichou slzu zrosit.

Jaro, jaro zelená se

v dávné kráse přede mnou,

věstí báj mi tajemnou

a mé srdce zavírá se.