Jaro samotářů.

Ó, milenci šťastní a sniví a krásní,

Vám patří má píseň jara samotářů!

Vy jistě, šílíce láskou na lůžku růžových ňader,

jsouce opiti vůněmi těla a sněním,

přece smutně pohlížíte v melancholické mlčení bílého jara

a litujete nejvíce myšlením umdlelých samotářů,

kteří nemohou roztáti v štěstí jako Vy.

Milenci soucitní a lidští,

to působí tichou bolest Vašemu srdci,

bolest, jež zvyšuje poznání Vašeho štěstí.

...Já, zakletý do věčných zármutků samot,

důvěrně pohlížím v stínů široké, zavlhlé oči,

v stínů, jež ulehly oddaně do zákoutí lesních,

do mechů měkkých, lichotně je objímajících.

A poslouchám kosa, jenž plní ztlumenou píseň ticha,

a poslouchám monotonní potůčků zpěv.

A nebe je bílé

a slunce bez tepla a paprsků.

Příroda celá zemdlením mhouří žluté své oči,

ty oči žluté,

ty oči nemocné,

které i ve spánku vídám,

jakoby před mnou bála se zavýsknout žitím...

– A na všem a ve všem, co kolem,

vidím jen ostych a tiché pohledy soucitu,

a na všem a ve všem jen bolest a smrt.

...A vím, až půjdu snad někdy okolo Vás,

milenci šťastní a sniví a krásní,

až půjdu, já, stín mlčení, stín hrobu, stín smutků a hoře,

v ostychu vzdálíte ústa bez polibku ve rty své Lásky

a soucitně sevřete víčka žehnoucích očí,

(abych neviděl jiné než žluté a nemocné oči,)

stavíce se unavenými a smutnými...

...Pak zazpívám sloku vítězné Smrti,

abyste ostřeji vykřikli nejvyšším štěstím

a já nejvyšší mukou...

a v extasi té stisknem si ruce

tak blízci, tak bratři!