Jaro v horách.

Láskou kdo jste živ a snem,

pojďte sem!

Stisk nás rukou spojí vřelý.

Zde lze prosnít život celý

bez bouří a nepokoje.

Poupětem

ovíjí zde ňádra svoje

smrt i život, nebe, zem.

Vizte jaro! upřené

v zelené

listí má své zářné zraky,

láká teplo, vůni, ptáky,

až i na lidské si nitro

vzpomene,

dýchne v ně, a člověk jitro

v duši cítí plamenné.

Bledá zora v jitřní čas

zlatý vlas

na obloze sobě splítá,

luznou kytkou slunce vítá,

a pak mizí v nebes dáli.

Jakých krás

barvy v její rouchu plály:

zlato, růže, sníh a jas.

Na jemnouňké píšťaly

zahráli

písně ptáci zlatokřídlí.

Jak je Echa děti shlídly,

znovu vše si opakují.

Cymbály

v každé zvoní stmělé sluji,

zkad jen vlny šplounaly.

Moh’ bys také viděti,

děvčeti

ze srdce jak láska pučí!

Ráj ji pojal do náručí,

plný dum a sladké tísně.

Poupěti

slavík rád své sladké písně,

a noc hvězdy zasvětí.

Smrt zde v háje pokraji

v útají

sedí, ruce v bílém klínu.

U nohou jí v spícím stínu

ručej pramínku se rojí.

Velká jí

v snivém zraku slza stojí,

kol ní laňky těkají.

Láskou kdo jste živ a snem,

pojďte sem!

Stisk nás rukou spojí vřelý.

Zde lze prosnít život celý

bez bouří a nepokoje.

Poupětem

ovíjí zde ňádra svoje

smrt i život, nebe, zem.