Jaro v hrobě.

Muž sedl k lůžku mladé ženy

a v ruce vzal jí ruku:

„Ó věř, čas brzy vytoužený

nám zazní z žežulčina kuku!“

I zvedla k němu líčko zbledlé

a trpce usmála se:

„Až kukačka se ozve s jedle,

kde budu já v tom krásném čase!“

„Kde? Bože, při mně, dole v sadě,

v němž s květem pták se druží,

a jabloň závistná tvé vnadě

zas bude jako kytka z růží.“

„Ó ne, mně nelze býti všude...“

a tvář jí počla pláti:

„až jabloň plna růží bude,

mně snítku půjdeš na hrob dáti.“

„Ne, ne! spíš žalem mně se stane,

co tvoje srdce tuší;

hruď svírá se mi, hlava plane

a srdce – neslyšíš, jak buší?“

Tak objali se v povzdechnutí,

jich rázem ztichlo lkání,

a duše obou na peruti

nes' v nebe anděl smilování. –

Sad znova kvetl – čarná píle –

i jabloň v slunné době –

já vím, že tuší jara chvíle,

kdo objati spí v hrobě. –