JARO V KAPLÁNCE

Tak žili jsme spolu. Muž černý a ptáče,

v zamlklé cele zimu monotonní.

Nebylo úsměvů a nebylo pláče –

hodina v hodinu chladně tak zvoní.

A teď má být jinak? Oblaka skvělá,

hrá slunko s nimi na schovávanou.

Jak cos by se budilo. Jak míza by vřela.

A od jihu jakési pověsti vanou.

Má náhle být jinak! Prý večery zlaté

a v růžových polosnech zamžená jitra.

A cosi se rozbíhá, cos vrací se, mate,

se strachem i s radostí čeká, až zítra.

Teď má prý být jinak. – Motýlek bílý

do cely vloudil se, usedl tiše.

Důvěrně přišel. Tak klidně to sdílí

tu vzrušivou zvěst – tak rytmicky dýše!

Nač mělo by jinak být, motýlku bílý,

nač teprv teď, když nešels tak dlouho!

Ten čermák můj věrný, jenž teskně tu kvílí,

tě dostane lahůdkou! Bláhová touho!