Jaro v městě.

Led pluje, březen tu, aj, nové jaro věru!

A měšťák udiven se dívá k teploměru,

hle, dvanáct stupňů už. Ah, po tak dlouhém čase

svůj zimník odložil a svrchník oblék’ na se,

a k třetí hodině si vyšel na nábřeží

se dívat, jak jde led a Vltava jak běží.

Až k jezu zašel si, by zřel, jak led se dělí

a tříští na kusy. Hřmí dělo z citadely,

a on se usmívá, tu pod akáty stana.

Jdou ledy... kdo to ví, co je to pro Pražana?

Jak prsa dmou se mu! On zvolna kroky řídě

k Ovocné ulici po Ferdinandské třídě,

si koupí fialky a usmívá se blaze,

jsa nadšen jarem tím, jak jeví se mu v Praze.

To není jaro to, když čerstvá země voní,

kdy v zpěvu skřivánčím jde s pluhem oráč po ní

a vzduch pln jasu je a chvějící se záře:

zde nový model to za skříní Hospodáře

a čerstvé azalky za skříní u Dittricha.

To není jaro to, jak na venkově dýchá,

když děti v březoví pít spějí jarní mízu.

S talířkem sněženek jen dítě u Platýzu

ti vběhne do cesty a vedle tebe běží.

To není jaro to, jak na venku je, svěží

a vonné, vznešené a svaté ve své kráse.

Zde zaprášená skříň jen znova natírá se,

a zápach fermeží a okna, jež se myjí,

v těch našich ulicích jsou jara poesií.

A první slunečník... Vše ohlédne se po něm.

A hle, teď k večeru, hubeným tažen koněm

vůz letní tramwaye na zkoušku městem jede,

a v tváři měšťáka, tak znavené a bledé,

zřít radost... Jaro je! Buď tedy vůle Páně!

A s prázdnou tramwayí kůň zahnul k Prašné bráně.