JARO V MĚSTĚ

Jaro zpívá v parku obklíčeném křiky

automobilů a tramwayí,

jaro směšné hýbající všemi uličníky,

kteří v kuličkách své jmění prohrají.

Leč i jiným bytostem cos o jaru se zazdá,

pod frontami činžáků když běží ke spasení.

Kdo jim trochu kalika a lásky na obvaz dá?

Ale po tom věru nikomu nic není.

Ubohé lidské srdce!

Ovzduší je něžně elektrisováno

na chodnících překypujících.

Kdo však vyšel křepce v usměvavé ráno,

k večeru zda neztrácí svůj smích?

Co jim jaro dá, oh, to je těžké břímě,

zradí za chvilku, kdo nésti pomohl.

Lehce s jarem béře se a těžce ztrácí v zimě.

A přec žebrákem, kdo vzíti nemohl.

Ubohé lidské srdce!

Jaro vlaje třídami jak tichá revoluce,

která vraždí polibkem a ničí pohledy.

Oken skla se smějí, sady kynou prudce,

krasavice mají pilné nohsledy.

Ale kola, podšvy, kopyta se řítí

jako nemilosrdný a suverénní stroj.

Souvislosti lomoz křičí: Rozdrtiti!

Jaro tanec chce a svět chce boj.

Ubohé lidské srdce!