JARO V MĚSTĚ

Když slunce natéká v nádrž ulice

a po oknech pater lije se v žáru,

kde za květinami matky a děti se tulíce

kus oblohy modré s ptákem a s prvním motýlem

v tom vzduchu zlatově zvlhlém vítají k jaru,

tu něco, co zpívá a vzbouzí se ve vzduchu

a zvoní v duši a ve sluchu

vytryskne v každém nápadu bujně ožilém.

Jen v stuchlých dílnách malých,

kde řemeslníci sedí nad prací bedlivou,

tam v podsklepí vhozeni jako do rakví

s ozvěnou hrobovou,

kde umírající plyn

jak jazyk blabolivý vypráví o věcech, dálích,

neb o zkušenostech z malých i velkých vin

a při tom neustává

svítiti na práci, na kolébku, ženu a děcka

jichž klubko v koutě nejtemnějším si hrává.

Tu ostýchavé je slunce a nenavštíví

jich šťastná náhoda.

Tu otrávený vzduch nelze provětrati,

má tísnivé ovzduší přízvuk vášnivý

a podrážděný, že nelze ni žít ni umírati

a člověk má pocit, že z vězení vyrazit musí

když marní tu život a žalně zaprodá,

den za dnem když dusí.

Též jednou, vy vězni, vyjdete

k zázraku nejprostšímu.

To o květné neděli

se zdvihnete, mistře, s ženou i s dětmi, za kočárkem

tak po stupních od nejmenšího k největšímu

a trochu směšní a trochu ubozí

se v lese kdes nadýcháte vzduchu zas, veselí

a děti se za sarančí splaší a otokárkem.

Pak doma sestupujíce příkrých po schodech,

tož po schodech, po nichž neštěstím navštěvováni,

zármutky, zlobami, ústrky usmýkáni

své útěchou posílí srdce,

že v horších, ve stáje páchnoucích zdech

se jednou narodil Ježíš Kristus.