JARO V ROCE TISÍCÍM DEVÍTI STÝM SEDMNÁCTÝM

Jaro, jaro,

nepoznávám tě letos, jaro.

Tisící devíti sté sedmnácté jaro!

Mrtvolně páchne prsť tvoje,

krví se čerstvou z tebe ještě kouří,

jaro!

Flakon hnilobné vůně

kostlivec pozdvihuje k díře nosní,

k očním otvorům sune kytici fialek

uvadle převislou přes vřetenní kost,

drkotá zuby;

modlí se, či je to klnutí?

Tisící devíti sté sedmnácté jaro.

Země všecka

otvírá se, by mohla v ní navždy shnití

včerejší náboženství, honosně pyšná vzdělanost,

překypělá síla krve a mozků. –

Šílená pýcha kdys marnivých matek –

a teď jen hrobka malomocného zvěrstva,

veliká hrobka lidských plemen,

bílých, žlutých a černých plemen.

Uminutí pohřbívači konce se nedobírají,

tak je oslepil zisk a pohřbívání.

Pohyby vojsk jsou skvělé pohřební průvody,

nad nimi smrtící střely jsou mihotavé pochodně.

Ale my ostatní, diváci vzdálení,

zděšeni šílenstvím zklamaných, rozvzteklených zvěrstev

neodvažujeme se již vzkřiknout

k světu hrůzou.

Často jen vidíme objevovat se vlastní sny,

v poušti své, v noci tápavé a tmavé?

Zjevují se nám v dáli, záludné, blížící se bludičky

zásvitů vzdálených;

kývají, vábí, bratrsky rozpínají ramena.

Či je to zdání,

či je to spíš nedočkavost touhy?

Ale nejste to ještě vy, blížící se osvoboditelé lidstva,

vracející se ze syrových děr podzemních,

ze zasypaných sněhem chatrčí,

z ledovcových výšin zvonivých mrazů,

z posledních hrůz křižáckého tažení?

Jsi to jistě jen ty, nedočkavosti touhy,

neznající oddechu v bdění, ani ve snu,

že se zjevuješ klamavými přeludy?

Města, co kolem nás mlčí,

vsi, v nichž jsme vězněni k nepřečkání,

abychom vyčkávali spasitelné chvíle,

všecka ta místa

hrobem jsou živých bez vůle, bez svobody.

Do tmy ulic nikdo se s pochodní neodváží.

S černou maskou.

Pravda se bojí šeptnout pouhé osvobozující slůvko,

láska se krčí s krvavě zprahlými rty,

mateřství rozbijí kolébky širočinou.

Není jich potřebí, není potřebí

jediného svatého dítěte. A proto zklamanému světu

za trest teď chůvou strašlivou je Bída.

Celé člověčenstvo v loktech houpá a skřehotá,

kostlivci hlavou nad ním morově vydychuje

horoucím zákonem zhouby.

Ještě tak ze zvyku dávných jar,

flakon hnilobné vůně

kostlivec pozdvihuje k díře nosní,

k očním otvorům sune kytici fialek,

uvadle převislou pres vřetenní kost,

drkotá zuby:

modlí se, modlí, či je to klnutí?