Jaro v zimě.

Mám v duši věčné hnízdo ptáků,

v ní samý zpěv je, samý jas,

jak druhdy bývá za soumraku,

dřív nebes červánek než zhas’

a pláče květ a šepce klas.

Zas slétlo se to touhou ručí

z těch končin vzpomínek mých všech;

tu výskot z plných ňader zvučí,

zde žalný výkřik, onde vzdech; –

to jaro mé je v zimních dnech! –