Jaro v zimě.

V teplounké jizbě, k rukám hlavu chýle,

jak osamělý rytíř na svém hradě

čas trávím, oddán kouzlu zimní chvíle!

Venku je zima, kraj spí a dřímá,

a na sklenník pod mými okny v sadě

sníh z ticha sype chomáčky své bílé...

Jak z prsou země v lehkém dechu stoupá

mha: jíním lip se odívají sněti.

Na staré svídě, jež se větrem houpá –

vrabců jen davy skřehlé své hlavy

loňskému hnízdu tulí do objetí,

jež zima dosud ušetřila skoupá!

A jako hrob tam, bez života sledu,

mne jímá teď svou chudobou a bídou

ten spustlý park, tak smutný ku pohledu!

V něm nad závějí jen kře se chvějí,

a nad fontainou jiskřící chlum ledu

zjev Tritona svou halí pyramidou.

Vše ostatní juž pod pokryv se hříží,

jenž tam jen posud nevnikl svou vlnou,

kde nad sníh čnějí zlaté zuby mříží,

a sklenník jasný tak bohat na sny

svých květů zvedá kobu čaruplnou,

jež v zářném nachu růží svých se zhlíží...

Zde chlad a mráz – tam sklenník zasněžený

přec v nitru svém, ač z venku bolesť cítě

juž nový chová život osvěžený!

Kol ještě zima, – tam máj už dřímá,

jak v žití zde pod ledem vzdoru skrytě –

když láska plá ve zlatém srdci ženy!